12
I stalo se slovo Hospodinovo ke mnì, økoucí: Synu èlovìèí, u prostøed domu zpurného ty bydlíš, kteøíž mají oèi, aby vidìli, však nevidí; uši mají, aby slyšeli, však neslyší, proto že dùm zpurný jsou. Protož ty, synu èlovìèí, pøiprav sobì to, s èím bys se stìhoval, a stìhuj se ve dne pøed oèima jejich. Pøestìhuješ se pak z místa svého na místo jiné pøed oèima jejich, zdaby aspoò vidìli; nebo dùm zpurný jsou. Vynesa pak své vìci, jakožto ty, s nimiž se stìhovati máš ve dne pøed oèima jejich, vyjdi u veèer pøed oèima jejich, jako ti, kteøíž se stìhují. Pøed oèima jejich prokopej sobì zed, a vynes skrze ni. Pøed oèima jejich na rameni nes, po tmì vynes, tváø svou pøikrej, a nehleï na zemi; nebo za zázrak dal jsem tì domu Izraelskému. I uèinil jsem tak, jakž rozkázáno bylo. Vìci své vynesl jsem, jakožto ty, s nimiž bych se stìhoval ve dne, u veèer pak prokopal jsem sobì zed rukou; po tmì jsem je vynesl, na rameni nesa pøed oèima jejich. Opìt stalo se slovo Hospodinovo ke mnì ráno, økoucí: Synu èlovìèí, zdaližꜜ øekli dùm Izraelský, dùm ten zpurný: Co ty dìláš? 10 Rciž jim: Takto praví Panovník Hospodin: Na kníže v Jeruzalémì vztahuje se bøímì toto a na všecken dùm Izraelský, kteøíž jsou u prostøed nìho. 11 Rciž jim: Já jsem zázrakem vaším. Jakož jsem èinil, tak se stane jim, postìhují se a v zajetí pùjdou. 12 A kníže, kteréž jest u prostøed nich, na rameni ponese po tmì a vyjde. Zed prokopají, aby jej vyvedli skrze ni; tváø svou zakryje, tak že nebude vidìti okem svým zemì. 13 Nebo roztáhnu sít svou na nìj, a polapen bude do vrše mé, a zavedu jej do Babylona, zemì Kaldejské, kteréž neuzøí, a tam umøe. 14 Všecky také, kteøíž jsou vùkol nìho na pomoc jemu, i všecky houfy jeho rozptýlím na všecky strany, a meèem dobytým budu je stihati. 15 I zvìdí, že já jsem Hospodin, když je rozptýlím mezi národy, a rozženu je po krajinách. 16 Pozùstavím pak z nich muže nemnohé po meèi, po hladu a po moru, aby vypravovali všecky ohavnosti své mezi národy, kamž se dostanou, i zvìdí, že já jsem Hospodin. 17 Opìt stalo se slovo Hospodinovo ke mnì, økoucí: 18 Synu èlovìèí, chléb svùj s strachem jez, a vodu svou s tøesením a s zámutkem pí, 19 A rci lidu zemì této: Takto praví Panovník Hospodin o obyvatelích Jeruzalémských, o zemi Izraelské: Chléb svùj s zámutkem jísti budou, a vodu svou s pøedìšením píti, aby obloupena byla zemì jeho z hojnosti své, pro nátisk všech pøebývajících v ní. 20 Mìsta také, v nichž bydlejí, zpustnou, a zemì pustá bude, a tak zvíte, že já jsem Hospodin. 21 Opìt stalo se slovo Hospodinovo ke mnì, økoucí: 22 Synu èlovìèí, jaké to máte pøísloví o zemi Izraelské, øíkajíce: Prodlí se dnové, aneb zahyne všeliké vidìní? 23 Protož rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Uèiním, aby pøestalo pøísloví toto, aniž užívati budou pøísloví toho více v Izraeli. Rci jim: Nýbrž pøiblížili se dnové ti a splnìní všelikého vidìní. 24 Nebo nebude více žádného vidìní marného, a hádání pochlebníka u prostøed domu Izraelského, 25 Proto že já Hospodin mluviti budu, a kterékoli slovo promluvím, stane se. Neprodlíꜜ se dlouho, ale za dnù vašich, dome zpurný, mluviti budu slovo, a naplním je, praví Panovník Hospodin. 26 I stalo se slovo Hospodinovo ke mnì, økoucí: 27 Synu èlovìèí, aj, dùm Izraelský øíkají: Vidìní to, kteréž vidí tento, ke dnùm mnohým patøí, a na dlouhé èasy tento prorokuje. 28 Protož rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Neprodlíꜜ se dlouho všeliké slovo mé, ale slovo, kteréž mluviti budu, stane se, praví Panovník Hospodin.