1 Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl. 2 Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích. 3 Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami. 4 Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří.

5 Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona. 6 Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách, 7 ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus. 8 Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme.

9 Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn. 10 Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti. 11 Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán. 12 A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí. 13 Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý! 14 Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit; 15 a mluvit o něm – k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: „Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!“ 16 Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: „Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?“ 17 Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali.

18 Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? Jistě slyšeli.

21 O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném.