1 Pohleïte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli. Protoꜜ svìt nezná nás, že jeho nezná. 2 Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještìꜜ se neokázalo, co budeme. Vímeꜜ pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo vidìti jej budeme tak, jakž jest. 3 A každý, kdož má takovou nadìji v nìm, oèišꜜuje se, jakož i on èistý jest. 4 Každý, kdož èiní høích, èiníꜜ proti zákonu; nebo høích jest pøestoupení zákona. 5 A víte, že on se okázal proto, aby høíchy naše sòal, a høíchu v nìm není. 6 Každý tedy, kdož v nìm zùstává, nehøeší; ale každý, kdož høeší, nevidìl ho, aniž ho poznal. 7 Synáèkové, nižádný vás nesvoï. Kdož èiní spravedlnost, spravedlivý jest, jakož i on jest spravedlivý. 8 Kdož èiní høích, z ïábla jest; nebo ïábel hned od poèátku høeší. Na toꜜ jest zjeven Syn Boží, aby kazil skutky ïáblovy. 9 Každý, kdož se narodil z Boha, høíchu neèiní; nebo símì jeho v nìm zùstává, aniž mùže høešiti, nebo z Boha narozen jest. 10 Po tomtoꜜ zjevní jsou synové Boží a synové ïáblovi. Každý, kdož neèiní spravedlnosti, neníꜜ z Boha, a kdož nemiluje bratra svého. 11 Nebo toꜜ jest to zvìstování, kteréž jste slýchali od poèátku, abychom milovali jedni druhé. 12 Ne jako Kain, kterýž z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou pøíèinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví. 13 Nedivtež se, bratøí moji, jestliže vás svìt nenávidí. 14 My víme, že jsme pøeneseni z smrti do života, nebo milujeme bratøí. Kdož nemiluje bratra, zùstáváꜜ v smrti. 15 Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že žádný vražedlník nemá života vìèného v sobì zùstávajícího. 16 Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil, i myꜜ tedy máme za bratøí duše své klásti. 17 Kdo by pak mìl statek tohoto svìta, a vidìl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavøel by srdce své pøed ním, kterak láska Boží zùstává v nìm? 18 Synáèkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem toliko, ale skutkem a pravdou. 19 A po tomꜜ poznáváme, že z pravdy jsme, a pøed oblièejem jeho spokojíme srdce svá. 20 Nebo obviòovalo-liꜜ by nás srdce naše, ovšemꜜ Bùh, kterýž jest vìtší nežli srdce naše a zná všecko. 21 Nejmilejší, jestližeꜜ by nás srdce naše neobviòovalo, smìlou doufanlivost máme k Bohu. 22 A zaèež ho koli prosíme, béøeme od nìho; nebo pøikázání jeho ostøíháme, a to, což jest libého pøed oblièejem jeho, èiníme. 23 A totoꜜ jest to pøikázání jeho, abychom vìøili jménu Syna jeho Jezukrista a milovali jedni druhé, jakož nám dal pøikázání. 24 Nebo kdož ostøíhá pøikázání jeho, v nìmꜜ zùstává, a on také v nìm. A po tomꜜ poznáváme, že zùstává v nás, totiž po Duchu, kteréhož dal nám.