15
Tedy øekl Hospodin ke mnì: Byꜜ se postavil Mojžíš i Samuel pøed oblíèejem mým, nikoli srdce nemohu míti k lidu tomuto. Pusꜜ je ode mne, a nechꜜ jdou pryè. A øeknou-liꜜ: Kam bychom šli? tedy díš jim: Takto praví Hospodin: Kdo k smrti, na smrt, a kdo k meèi, pod meè, a kdo k hladu, k hladu, a kdo k zajetí, do zajetí. Pøedstavím zajisté jim to ètvero, dí Hospodin: Meè k zmordování, a psy, aby je rozsmýkali, a ptactvo nebeské i zvìø zemskou, aby je sežrala a zkazila. A musejí se smýkati po všech královstvích zemì pøíèinou Manassesa syna Ezechiášova, krále Judského, pro ty vìci, kteréž páchal v Jeruzalémì. Nebo kdo by se slitoval nad tebou, Jeruzaléme? A kdo by tì politoval? Aneb kdo by pøišel, aby se zeptal, jakꜜ se vede? Tys opustil mne, dí Hospodin, odšels nazpìt; protož vztáhnu ruku svou na tebe, abych tì zkazil. Ustal jsem, želeje. Protož pøetøíbím je vìjeèkou skrze brány zemì této, na sirobu pøivedu a zkazím lid svùj, nebo se od cest svých nenavracují. Vìtší bude poèet vdov jeho než písku moøského. Pøivedu na nì, na matky, na mládence zhoubce i v poledne; zpùsobím to, aby náhle pøipadli na to mìsto, i budou zdìšeni. Zemdlí i ta, kteráž rodívala po sedmerém; vypustí duši svou, zapadne jí slunce ještì ve dne, hanbiti a stydìti se bude. Ostatek pak jich vydám pod meè pøed oblíèejem nepøátel jejich, dí Hospodin. 10 Bìda mnì, matko má, že jsi mne porodila, muže sváru a muže rùznice vší zemi. Nepùjèoval jsem jim, aniž mi oni pùjèovali, a každý mi zloøeèí. 11 I øekl Hospodin: Zdaliž tobì, kterýž pozùstaneš, nebude dobøe? Zdaliž nebudu tvým zástupcím u nepøítele v èas trápení a v èas ssoužení? 12 Zdaliž železo poláme pùlnoèní železo a ocel? 13 Jmìní tvé, ó Judo, i poklady tvé vydám v rozchvátání darmo, po všech konèinách tvých, a to pro všelijaké høíchy tvé. 14 A zpùsobím to, že musíš jíti s nepøátely svými do zemì cizí, když oheò zanícený v prchlivosti mé na vás pálati bude. 15 Ty znáš mne, Hospodine, rozpomeò se na mne, a navštìv mne, a pomsti mne nad tìmi, kteøíž dotírají na mne. Shovívaje jim, nezachvacuj mne; vìz, že snáším pro tebe pohanìní. 16 Když se naskytly øeèi tvé, snìdl jsem je, a mìl jsem slovo tvé za radost a potìšení srdce svého, ponìvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupù. 17 Nesedám v radì posmìvaèù, aniž pléši; pro pøísnost tvou samotný sedám, nebo prchlivostí naplnils mne. 18 Proè má býti bolest má vìèná, a rána má smrtelná, kteráž se nechce zhojiti? Proè mi býti máš naprosto jako oklamavatelný, jako vody nestálé? 19 Protož takto praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, také tì zase obrátím, abys stál pøed oblíèejem mým; oddìlíš-li vìc drahou od nièemné, jako ústa má budeš. Nechꜜ se oni obrátí k tobì, ty pak neobracej se k nim. 20 Nebo jsem tì postavil proti lidu tomuto jako zed mìdìnou pevnou. Kteøíž bojovati budou proti tobì, ale neodolají tobì; nebo já jsem s tebou, abych tì vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin. 21 Vytrhnu tì zajisté z rukou nešlechetníkù, a vykoupím tì z ruky násilníkù.