26
Potom Agrippa øekl Pavlovi: Dopouštíꜜ se, abys sám za sebe promluvil. Tedy Pavel vztáh ruku, mluvil: Na všecky ty vìci, z kterýchž mne viní Židé, králi Agrippo, za šꜜastného se poèítám, že dnes pøed tebou odpovídati mám, A zvláštì proto, ponìvadž jsi ty povìdom všech tìch, kteøíž u Židù jsou, obyèejù a otázek. Protož prosím tebe, vyslyšiž mne trpìlivì. O životu mém hned od mladosti mé, jaký byl od poèátku v národu mém v Jeruzalémì, vìdí všickni Židé, Mìvše mne prve zdávna v dobré známosti, (kdyby chtìli svìdectví vydati,) kterak vedle nejjistší sekty v našem náboženství byl jsem živ farizeus. A nyní pro nadìji toho zaslíbení, kteréž se stalo otcùm našim od Boha, teï stojím, soudu jsa poddán, K kterémužto zaslíbení dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustaviènì dnem i nocí, nadìji má, že pøijde; pro kteroužto nadìji žalují na mne Židé, ó králi Agrippo. A tak-liž se to od vás za nepodobné k víøe soudí, že Bùh køísí mrtvé? Aèꜜ i mnì se zdálo, že by mi náležité bylo, proti jménu Ježíše Nazaretského mnoho odporného èiniti, 10 Jakož jsem i èinil v Jeruzalémì, a mnohé z svatých já jsem do žaláøù dával, vzav moc od pøedních knìží. A když mìli mordováni býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti. 11 A po všech školách èasto trápì je, pøinucoval jsem, aby se rouhali; a náramnì rozlítiv se na nì, protivil jsem se jim, až i do jiných mìst na to jsem jezdil. 12 A v tom, když jsem šel do Damašku, s mocí a s poruèením pøedních knìží, 13 O poledni na cestì, ó králi, uzøel jsem, ano svìtlo s nebe, jasnìjší nad blesk sluneèný, obklíèilo mne, i ty, kteøíž se mnou šli. 14 A když jsme my všickni na zem padli, slyšel jsem hlas mluvící ke mnì a økoucí Židovským jazykem: Saule, Saule, proè mi se protivíš? Tvrdoꜜ jest tobì proti ostnùm se zpìèovati. 15 A já øekl: I kdo jsi, Pane? A on øekl: Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš. 16 Ale vstaò a stùj na nohách svých; nebo protoꜜ jsem se tobì ukázal, aꜜ bych tebe uèinil služebníkem a svìdkem i tìch vìcí, kteréž jsi vidìl, i tìch, v kterýchžto ukazovati se budu tobì, 17 Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanù, k nimž tì nyní posílám, 18 Otvírati oèi jejich, aby se obrátili od temností k svìtlu a z moci ïábelské k Bohu, aby tak høíchù odpuštìní a díl s posvìcenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne. 19 A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevìøící nebeskému vidìní. 20 Ale hned nejprv tìm, kteøíž jsou v Damašku a v Jeruzalémì, i po vší krajinì Judské, potom i pohanùm zvìstoval jsem evangelium, aby pokání èinili a obrátili se k Bohu, skutky hodné pokání èiníce. 21 A pro tu pøíèinu Židé javše mne v chrámì, pokoušeli se rukama svýma zamordovati. 22 Ale s pomocí Boží ještì až do dnešního dne stojím, vydávaje svìdectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, což jsou Proroci a Mojžíš zvìstovali, že se mìlo státi: 23 Totiž, že mìl Kristus trpìti, a z mrtvých vstana první, zvìstovati svìtlo lidu tomuto i pohanùm. 24 To když od sebe promluvil Pavel, Festus hlasem velikým øekl: Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umìní k bláznovství tebe pøivodí. 25 On pak øekl: Nebláznímꜜ, výborný Feste, ale slova pravdy a støedmosti mluvím. 26 Víꜜ zajisté o tìch vìcech král, pøed kterýmž smìle a svobodnì mluvím; nebo mám za to, žeꜜ ho nic z tìchto vìcí tajno není, ponìvadž se toto nedálo pokoutnì. 27 Vìøíš-li, králi Agrippo, Prorokùm? Vím, že vìøíš. 28 Tedy Agrippa øekl Pavlovi: Témìø bys mne k tomu naklonil, abych byl køesꜜanem. 29 A Pavel øekl: Žádalꜜ bych od Boha, abyste i ponìkud i z cela, netoliko ty, ale všickni, kteøíž slyší mne dnes, byli takoví, jakýž já jsem, kromì okovù tìchto. 30 A když to Pavel promluvil, vstal král, i vladaø a Bernice, i ti, kteøíž s nimi sedìli. 31 A odšedše na stranu, mluvili spolu, økouce: Nic hodného smrti neb vìzení neèiní èlovìk tento. 32 Agrippa pak Festovi øekl: Mohl propuštìn býti èlovìk tento, kdyby se byl neodvolal k císaøi.