2
Øekl jsem opìt srdci svému: Nuže nyní zkusím tì v veselí, užívejž tedy dobrých vìcí. A hle, i to marnost. Smíchu jsem øekl: Blázníš, a veselí: Co to dìláš? Pøemyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u vínì tìlu svému, srdce však své spravuje moudrostí, a pøídržel se bláznovství dotud, až bych zkusil, co by lepšího bylo synùm lidským, aby èinili pod nebem v poètu dnù života svého. Veliké jsem skutky èinil, vystavìl jsem sobì domy, štípil jsem sobì vinice. Vzdìlal jsem sobì zahrady a štìpnice, a štípil jsem v nich stromy všelijakého ovoce. Nadìlal jsem sobì rybníkù, abych svlažoval jimi les plodící døíví. Najednal jsem sobì služebníkù a dìvek, a mìl jsem èeled v domì svém; k tomu i stáda skotù a bravù veliká mìl jsem nade všecky, kteøíž byli pøede mnou v Jeruzalémì. Nahromáždil jsem sobì také støíbra a zlata a klínotù od králù a krajin; zpùsobil jsem sobì zpìváky a zpìvakynì i jiné rozkoše synù lidských a nástroje muzické rozlièné. A tak velikým jsem uèinìn, a zrostl jsem nade všecky, kteøíž pøede mnou byli v Jeruzalémì; nadto moudrost má zùstávala pøi mnì. 10 A èehožkoli žádaly oèi mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraòoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl mùj ze vší práce mé. 11 Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž èinily ruce mé, a na práci úsilnì vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užiteèného pod sluncem. 12 Proèež obrátil jsem se, abych spatøoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by èlovìk spravil, chtìje následovati krále? To, což již jiní spravili.) 13 I vidìl jsem, že jest užiteènìjší moudrost než bláznovství, tak jako jest užiteènìjší svìtlo nežli temnost. 14 Moudrý má oèi v hlavì své, blázen pak ve tmách chodí; a však poznal jsem, že jednostejné pøíhody všechnìm se pøiházejí. 15 Protož jsem øekl v srdci svém: Máliꜜ mi se tak díti, jako se dìje bláznu, proèež jsem tedy moudrostí pøedèil? A tak øekl jsem v srdci svém: I to jest marnost. 16 Nebo není památka moudrého jako i blázna na vìky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí pøichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen. 17 Proèež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se dìje pod sluncem, ponìvadž všecky vìci jsou marnost a trápení ducha. 18 Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím èlovìku, kterýž bude po mnì. 19 A kdo ví, bude-li moudrý, èi blázen? A však panovati bude nade vší prací mou, kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i to marnost. 20 I pøišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. 21 Mnohý zajisté èlovìk pracuje moudøe, umìle a spravedlivì, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná vìc. 22 Nebo co má èlovìk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, 23 Ponìvadž všickni dnové jeho bolestní, a zamìstknání jeho hnìv, tak že ani v noci neodpoèívá srdce jeho? A i to marnost. 24 Zdaliž není to chvalitebné pøi èlovìku, jísti a píti, a uèiniti životu svému pohodlí z práce své? Aè i to také vidìl jsem, že z ruky Boží pochází. 25 Nebo kdož by jísti a užívati mìl toho nežli já? 26 Èlovìku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umìní a veselí; høíšníku pak dává trápení, aby shromažïoval a hrnul, èehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.