31
Když pak uslyšel Jákob slova synù Lábanových, ani praví: Pobral Jákob všecko, co mìl otec náš, a z tìch vìcí, kteréž byly otce našeho, zpùsobil sobì tu všecku slávu; A vidìl tváø Lábanovu, a aj, nebyla k nìmu tak jako prvé: I øekl mu Hospodin: Navraꜜ se do zemì otcù svých, a k pøíbuznosti své, a budu s tebou. Protož poslav Jákob, vyvolal Ráchele a Líe na pole k stádu svému. A øekl jim: Vidím tváø otce vašeho, že není ke mnì tak jako prvé, ješto Bùh otce mého byl se mnou. A vy samy víte, že vší svou silou sloužil jsem otci vašemu. Ale otec váš oklamal mne, a na desetkráte zmìnil mzdu mou; však nedopustil mu Bùh, aby mi zle uèinil. Když takto øekl: Co bude peøestého, to nechꜜ jest mzda tvá, tedy všecky ovce rodily peøestý plod. Když pak takto øekl: Co pøepásaného na nohách, to bude mzda tvá, tedy všecky ovce rodily pøepásané na nohách. A tak odjal Bùh stádo otce vašeho a dal mnì. 10 Nebo takto bylo: Tehdáž, když se dobytek bìžel, já jsem pozdvihl oèí svých, a vidìl jsem ve snách, a aj, berani scházející se s ovcemi byli pøepásaní na nohách, peøestí a skropení. 11 Tedy øekl mi andìl Boží ve snách: Jákobe! A já jsem odpovìdìl: Teï jsem. 12 I øekl: Pozdvihni nyní oèí svých a pohleï, že všickni berani scházející se s ovcemi jsou pøepásaní na nohách, peøestí a skropení; nebo jsem vidìl všecko, co tobì Lában dìlá. 13 Já jsem ten silný Bùh, kterýž jsem se ukázal tobì v Bethel, kdež jsi pomazal kamene, kdež jsi mi se slibem zavázal; vstaniž nyní, vyjdi z zemì této, a navraꜜ se do zemì pøíbuznosti své. 14 Tedy odpovìdìly mu Ráchel a Lía, økouce: Zdaž ještì máme díl jaký a dìdictví v domì otce našeho? 15 Zdaliž nejsme poèteny pøed ním za cizí? Nebo prodal nás, ano i peníze naše do èista utratil. 16 Všecko zajisté bohatství, kteréž odjal Bùh otci našemu, naše jest a synù našich; protož nyní uèiò vše, což mluvil tobì Bùh. 17 Vstav tedy Jákob, vsadil syny své a ženy své na velbloudy. 18 A pobral všecken dobytek svùj, a všecko jmìní své, kteréhož byl dosáhl, dobytek svého vychování, kteréhož nabyl v Pádan Syrské, aby se navrátil k Izákovi otci svému do zemì Kananejské. 19 (Lában pak byl odšel, aby støihl ovce své. V tom ukradla Ráchel modly, kteréž mìl otec její. 20 I ušel Jákob tajnì od Lábana Syrského, neoznámiv mu, že jde pryè.) 21 Takž ušel se vším, což mìl; a vstav, pøepravil se pøes øeku, a bral se pøímo k hoøe Galádské. 22 I povìdíno jest Lábanovi dne tøetího, že utekl Jákob. 23 Tedy on vzav bratøí své s sebou, honil ho za dnù sedm; a postihl ho na hoøe Galádské. 24 (Pøišed pak Bùh k Lábanovi Syrskému ve snách noci té, øekl mu: Varuj se, abys nemluvil s Jákobem nic jináè než pøátelsky.) 25 Dohonil tedy Lában Jákoba; a Jákob již byl rozbil stan svùj na té hoøe; Lában také položil se s bratøími svými na též hoøe Galádské. 26 I øekl Lában k Jákobovi: Cos to uèinil? Nebo jsi ušel tajnì, a odvedls dcery mé jako zjímané meèem. 27 Proè jsi tajnì utekl, a vykradl se ode mne, a nepovìdìls mi, ješto bych tì byl vesele sprovodil s zpìvy, s bubnem a s harfou? 28 A nedopustils mi, abych políbil synù svých a dcer svých? Nemoudøes jistì udìlal, èinì tak. 29 Mìlꜜ bych dosti s to moci, abych vám zle uèinil, ale Bùh otce vašeho mluvil mi noci pominulé, øka: Hleï, abys nemluvil s Jákobem nic jináè, než pøátelsky. 30 Ale již to tam, ponìvadž jsi pøedce odšel, roztouživ se po domu otce svého; než proè jsi ukradl bohy mé? 31 Tedy Jákob odpovídaje Lábanovi, øekl: Ušel jsem tajnì; nebo jsem se bál a øekl jsem, že bys snad mocí odjal dcery své. 32 Nalezneš-li pak u koho bohy své, nechaꜜ ten umøe; pøed bratøími našimi ohledej sobì, jest-li co u mne tvého, a vezmi sobì. Ale nevìdìl Jákob, že Ráchel je ukradla. 33 Všed tedy Lában do stanu Jákobova, a do stanu Líe, a do stanu obou dìvek, nic nenalezl. A vyšed z stanu Líe, všel do stanu Ráchel. 34 Ráchel pak vzavši modly, vložila je pod sedlo, kteréž na velbloudu bývá, a sedla na nì. I pøemetal Lában všecken stan, ale nic nenalezl. 35 A ona øekla otci svému: Nechꜜ to není proti mysli, pane mùj, že nemohu povstati proti tobì; nebo vedlé bìhu ženského nyní mi se pøihodilo. A všecko pøehledav, nenalezl modl. 36 Protož rozhnìvav se Jákob, tuze se domlouval na Lábana. I odpovìdìl Jákob, a øekl Lábanovi: Jaké jest pøestoupení mé? Jaký høích mùj, že rozpáliv se, honíš mne? 37 Nu již jsi pøemetal všecky mé vìci, a cos nalezl ze všech vìcí domu svého? Polož teï pøed bratøími mými a bratøími svými, nechꜜ rozeznají mezi námi dvìma. 38 Byl jsem již dvadceti let s tebou; ovce tvé ani kozy tvé nikdy nezmetaly; a skopcù stáda tvého nejedl jsem. 39 Co od zvìøi roztrháno, toho jsem neodvodil tobì; sám jsem tu škodu nahražoval, a ty jsi z ruky mé vyhledával toho, jako i toho, co bylo ukradeno ve dne aneb v noci. 40 Bývalo tak, že ve dne trápilo mne horko, a v noci mráz, tak že odcházel i sen mùj od oèí mých. 41 Již dvadceti let, jakž jsem v domì tvém; sloužil jsem tobì ètrnácte let za dvì dcery tvé, a šest let za dobytek tvùj, a zmìnils mzdu mou na desetkrát. 42 A kdyby Bùh otce mého, Bùh Abrahamùv, a strach Izákùv nebyl se mnou, jistì bys ty byl nyní pustil mne prázdného; ale trápení mé, a práci rukou mých vidìl Bùh, protož tì pominulé noci trestal. 43 Odpovídaje pak Lában, dí Jákobovi: Dcery tyto jsou dcery mé a synové tito jsou synové moji, i dobytek tento mùj dobytek jest, ano cokoli vidíš, mé jest; ale což mám již uèiniti dcerám tìmto svým aneb synùm jich, kteréž zrodily? 44 Protož poï, vejdìme v smlouvu já a ty, aby byla na svìdectví mezi mnou a tebou. 45 Tedy Jákob vzal kámen, a postavil jej vzhùru na znamení. 46 A øekl bratøím svým: Nasbírejte kamení. A nabravše kamení, udìlali hromadu, a jedli tu na té hromadì. 47 I nazval ji Lában Jegar Sahadutha, a Jákob nazval ji Gál Ed. 48 Nebo øekl Lában: Tato hromada nechžꜜ jest svìdkem od dnešku mezi mnou a tebou. Protož nazval jméno její Gál Ed, 49 A Mispah; nebo øekl Lában: Nechaꜜ Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe. 50 Jestliže bys trápil dcery mé, a uvedl bys jiné ženy na dcery mé, žádného èlovìka není s námi; hlediž, Bùh jest svìdek mezi mnou a tebou. 51 A øekl ještì Lában Jákobovi: Aj, hromada tato, a aj, sloup, kterýž jsem postavil mezi sebou a tebou, 52 Svìdkem aꜜ jest hromada tato, svìdkem také sloup tento, já že nepùjdu dále k tobì za hromadu tuto, a ty tolikéž že nepùjdeš dále ke mnì za hromadu tuto a sloup tento, k èinìní zlého. 53 Bùh Abrahamùv, a Bùh Náchorùv, Bùh otce jejich nechꜜ soudí mezi námi. Pøisáhl tedy Jákob skrze strach otce svého Izáka. 54 Nabil také Jákob hovad na té hoøe, a pozval bratøí svých, aby hodovali; i hodovali a zùstali pøes noc na též hoøe. 55 I vstal Lában velmi ráno, a políbiv synù svých a dcer svých, požehnal jich; i odšel a navrátil se k místu svému.