12
Protož i my, takový oblak svìdkù vùkol majíce, odvrhouce všeliké bøímì, i snadnì obklièující nás høích, skrze trpìlivost konejme bìh uloženého nám boje, Patøíce na vùdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýžto místo pøedložené sobì radosti strpìl køíž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trùnu Božího. A považte, kteraký jest ten, jenž snášel od høíšníkù taková proti sobì odmlouvání, abyste neustávali, v myslech vašich hynouce. Ještì jste se až do krve nezprotivili, proti høíchu bojujíce. A což jste zapomenuli na napomenutí, kteréž k vám jako k synùm mluví: Synu mùj, nepohrdej kázní Pánì, aniž sobì stýskej, když od nìho trestán býváš? Nebo kohož miluje Pán, tohoꜜ tresce, a švihá každého, kteréhož za syna pøijímá. Jestliže kázeò snášíte, Bùh se vám podává jakožto synùm. Nebo který jest syn, jehož by netrestal otec? Pakli jste bez káznì, kteréžto všickni synové úèastni jsou, tedy jste cizoložòata, a ne synové. Ano tìlesné otce naše mìli jsme, kteøíž nás trestali, a mìli jsme je u vážnosti; i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchù, abychom živi byli? 10 A onino zajisté po nemnohé dny, jakž se jim vidìlo, trestali, ale tento v vìcech pøeužiteèných, totiž k tomu, abychom došli úèastnosti svatosti jeho. 11 Každé pak trestání, když pøítomné jest, nezdá se býti potìšené, ale smutné, než potomꜜ rozkošné ovoce spravedlnosti pøináší tìm, kteøíž by v nìm pocvièeni byli. 12 Protož opuštìných rukou a zemdlených kolen posilòte, 13 A pøímé kroky èiòte nohama svýma, aby, což zkulhavìlo, do konce se nevyvinulo, ale radìji uzdraveno bylo. 14 Pokoje následujte se všechnìmi a svatosti, bez níž žádný neuzøí Pána, 15 Prohlédajíce k tomu bedlivì, aby nìkdo neodpadl od milosti Boží, a aby nìjaký koøen hoøkosti nepodrostl, a neuèinil pøekážky, skrze nìjž by poškvrnìni byli mnozí; 16 Aby nìkdo nebyl smilník, aneb ohyzdný, jako Ezau, kterýžto za jednu krmi prodal prvorozenství své. 17 Víte zajisté, že potom, chtìje dìdiènì dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, aè ho koli s pláèem hledal. 18 Nebo nepøistoupili jste k hmotné hoøe a k hoøícímu ohni, a k vichru, a k mrákotì, a k bouøi, 19 A zvuku trouby a k hlasu slov, kterýžto hlas kdož slyšeli, prosili, aby k nim nebylo více mluveno. 20 (Nebo nemohli snésti toho, což bylo praveno: A kdyby se i hovado dotklo hory, budeꜜ ukamenováno, aneb šípem postøeleno. 21 A tak hrozné bylo to, což vidìli, že i Mojžíš øekl: Lekl jsem se, až se tøesu.) 22 Ale pøistoupili jste k hoøe Sionu, a k mìstu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesèíslnému zástupu andìlù, 23 K veøejnému shromáždìní a k církvi prvorozených, kteøíž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchùm spravedlivých dokonalých, 24 A k prostøedníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící nežli Abelova. 25 Viztež, abyste neodpírali mluvícím. Nebo ponìvadž onino neušli pomsty, kteøíž odpírali tomu, jenž na zemi na místì Božím mluvil, èím více my, jestliže tím, kterýž s nebe mluví k nám, pohrdneme? 26 Jehožto hlas tehdáž byl zemí pohnul, nyní pak propovìdìl, øka: Ještìꜜ já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem. 27 A to, že dí: Ještì jednou, svìtle ukazuje pohnutelných vìcí pøenesení, jakožto rukama uèinìných, aby zùstávaly ty, jenž jsou nepohnutelné. 28 Protož království pøijímajíce nepohnutelné, mìjmež milost, skrze kteroužto služme libì Bohu, s vážností a uctivostí. 29 Neboꜜ Bùh náš jest oheò spalující.