1 Nebuïtež mnozí mistøi, bratøí moji, vìdouce, že bychom tìžší odsouzení vzali. 2 V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožꜜ neklesá v slovu, tenꜜ jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati všecko tìlo. 3 An my konì v uzdu pojímáme, aby nám povolni byli, a vším tìlem jejich vládneme. 4 An i lodí tak veliké jsouce a prudkými vìtry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny, kamžkoli líbí se tomu, kdož je spravuje. 5 Tak i jazyk malý úd jest, avšak veliké vìci provodí. Aj, malièký oheò, kterak veliký les zapálí! 6 A jestiꜜ jazyk jako oheò a svìt nepravosti. Takꜜ jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, naneèišꜜující celé tìlo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa roznìcován od ohnì pekelného. 7 Všeliké zajisté pøirození i zvìøi, i ptactva, i hadù, i moøských potvor bývá zkroceno, a jest okroceno od lidí; 8 Ale jazyka žádný z lidí zkrotiti nemùže; tak jest nezkrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného. 9 Jím dobroøeèíme Bohu Otci a jím zloøeèíme lidem, ku podobenství Božímu stvoøeným. 10 Z jednìch a týchž úst pochází dobroøeèení i zloøeèení. Ne takꜜ býti má, bratøí moji. 11 Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkou i hoøkou vodu? 12 Zdaliž mùže, bratøí moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takꜜ žádná studnice slané a sladké vody spolu vydávati nemùže. 13 Kdo jest moudrý a umìlý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti. 14 Pakliꜜ máte mezi sebou hoøkou závist a zdráždìní v srdci svém, nechlubte se a neklamejte proti pravdì. 15 Neníꜜ zajisté ta moudrost shùry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ïábelská. 16 Nebo kdežꜜ jest závist a rozdráždìní, tu jest roztržka a všeliké dílo zlé. 17 Ale moudrost, kteráž jest shùry, nejprve zajisté jest èistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství. 18 Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se tìm, kteøíž pokoj pùsobí.