17
Høích Judùv napsán jest pérem železným, rafijí kamene pøetvrdého, vyryt jest na tabuli srdce jejich, a na rozích oltáøù vašich, Tak když zpomínají synové jejich na oltáøe jejich i háje jejich, pod døívím zeleným, na pahrbcích vysokých. Ó horo, s tím polem jmìní tvé i všecky poklady tvé vydám v rozchvátání, pro høích výsostí tvých, ve všech konèinách tvých. A ty musíš lhùtu dáti z strany sebe dìdictví svému, kteréž jsem byl dal tobì, a podrobím tì v službu nepøátelùm tvým v zemi, o níž nevíš; nebo jste oheò zanítili v prchlivosti mé, kterýž až na vìky hoøeti bude. Takto praví Hospodin: Zloøeèený ten muž, kterýž doufá v èlovìka, a kterýž klade tìlo za rámì své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vøesu na pustinì, kterýž necítí, když co pøichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí. Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož nadìje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému pøi vodách, a pøi potoku pouštìjícímu koøeny své, kterýž necítí, když pøichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž pøestává nésti ovoce. Nejlstivìjší jest srdce nade všecko, a nejpøevrácenìjší. Kdo vyrozumí jemu? 10 Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutkù jeho. 11 Koroptva škøeèí, ale nevysedí. Tak kdož dobývá statku však s køivdou, v polovici dnù svých musí opustiti jej, a naposledy bude bláznem. 12 Místo svatynì naší, stolice slavná Nejvyššího, vìènì trvá. 13 Ó nadìje Izraelova, Hospodine, všickni, kteøíž tì opouštìjí, nechꜜ jsou zahanbeni. Kárání má v zemi této nechꜜ jsou zapsána; nebo opustili pramen vod živých, Hospodina. 14 Uzdrav mne, Hospodine, a zdráv budu; vysvoboï mne, a vysvobozen budu, ty jsi zajisté chvála má. 15 Aj, oni øíkají mi: Kdež jest to, což pøedpovídal Hospodin? Nechꜜ již pøijde. 16 Ješto jsem já se nevetøel, abych pastýøem byl tvým, a dne bolesti nebylꜜ jsem žádostiv, ty víš. Cožkoli vyšlo z rtù mých, pøed oblíèejem tvým jest. 17 Nebudiž mi k strachu, útoèištì mé jsi v èas trápení. 18 Nechꜜ jsou zahanbeni, kteøíž mne stihají, já pak aꜜ nejsem zahanben; nechꜜ se oni dìsí, já pak aꜜ se nedìsím. Uveï na nì den trápení, a dvojím setøením setøi je. 19 Takto øekl Hospodin ke mnì: Jdi a postav se v bránì lidu tohoto, skrze kterouž chodívají králové Judští, a skrze kterouž vycházívají, anobrž ve všech branách Jeruzalémských, 20 A rci jim: Slyšte slovo Hospodinovo, králové Judští, i všecken Judo, a všickni obyvatelé Jeruzaléma, kteøíž chodíváte skrze brány tyto: 21 Takto praví Hospodin: Vystøíhejte se s pilností, abyste nenosili bøemen v den sobotní, ani vnášeli skrze brány Jeruzalémské. 22 Ani nevynášejte bøemen z domù svých v den sobotní, a žádného díla nedìlejte, ale svìꜜte den sobotní, jakž jsem pøikázal otcùm vašim. 23 (Však neuposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale zatvrdili šíji svou, neposlouchajíce a nepøijímajíce nauèení.) 24 Stane se zajisté, jestliže s ochotností mne uposlechnete, dí Hospodin, abyste nenosili bøemen skrze brány mìsta tohoto v den sobotní, ale svìtili den sobotní, nedìlajíce v nìm žádného díla, 25 Že poberou se skrze brány mìsta tohoto králové i knížata sedící na stolici Davidovì, jezdíce na vozích i na koních, oni i knížata jejich, muži Judští a obyvatelé Jeruzalémští, a státi bude toto mìsto až na vìènost. 26 I budou pøicházeti z mìst Judských a z okolí Jeruzaléma, jakož z zemì Beniaminovy, tak z roviny, i z té hory, i od poledne, nesouce zápal, a obìt i dar s kadidlem, také i díkù èinìní nesouce do domu Hospodinova. 27 Jestliže pak neuposlechnete mne, abyste svìtili den sobotní, a nenosili bøemen, chodíce skrze brány Jeruzalémské v den sobotní, tedy zanítím oheò v branách jeho, kterýžto zžíøe paláce Jeruzalémské, a neuhasne.