30
Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otcù nechtìl byl postaviti se psy stáda svého. Aè síla rukou jejich k èemu by mi byla? Zmaøena jest pøi nich starost jejich. Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. Kteøíž trhali zeliny po chrastinách, ano i koøení, a jalovec za pokrm byl jim. Z prostøed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodìjem, Tak že musili bydliti v výmolích potokù, v dìrách zemì a skálí. V chrastinách øvali, pod trní se shromažïovali, Lidé nejnešlechetnìjší, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta zemì. Nyní, pravím, jsem jejich písnièkou, jsa jim uèinìn za pøísloví. 10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tváø mou nestydí se plvati. 11 Nebo Bùh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; proèež uzdu pøed pøítomností mou svrhli. 12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protøeli ke mnì stezky nešlechetnosti své. 13 Mou pak stezku zkazili, k bídì mé pøidali, aè jim to nic nepomùže. 14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénìní mému valí se. 15 Obrátily se na mne hrùzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16 A již ve mnì rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mnì; proèež ani nervové moji neodpoèívají. 18 Odìv mùj mìní se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek suknì mé svírá. 19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20 Volám k tobì, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21 Obrátils mi se v ukrutného nepøítele, silou ruky své mi odporuješ. 22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na nìj, a k rozplynutí mi pøivodíš zdravý soud. 23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do nìhož se shromažïuje všeliký živý. 24 Jistì žeꜜ nevztáhne Bùh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnù? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26 Když jsem dobrého èekal, pøišlo mi zlé; nadál jsem se svìtla, ale pøišla mrákota. 27 Vnitøností mé zevøely, tak že se ještì neupokojily; pøedstihli mne dnové trápení. 28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými køièím. 29 Bratrem uèinìn jsem drakù, a tovaryšem mladých pstrosù. 30 Kùže má zèernala na mnì, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšꜜalka má v hlas plaèících.