31
Smlouvu jsem uèinil s oèima svýma, a proè bych hledìl na pannu? Nebo jaký jest díl od Boha s hùry, aneb dìdictví od Všemohoucího s výsosti? Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázraèná èinitelùm nepravosti pøipravena není? Zdaliž on nevidí cest mých, a všech krokù mých nepoèítá? Obíral-li jsem se s neupøímostí, a chvátala-li ke lsti noha má: Nechꜜ mne zváží na váze spravedlnosti, a pøezví Bùh upøímost mou. Uchýlil-li se krok mùj s cesty, a za oèima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna: Tedy co naseji, nechꜜ jiný sní, a výstøelkové moji aꜜ jsou vykoøenìni. Jestliže se dalo pøivábiti srdce mé k ženì, a u dveøí bližního svého èinil-li jsem úklady: 10 Nechꜜ mele jinému žena má, a nad ní aꜜ se schylují jiní. 11 Neboꜜ jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná. 12 Oheò ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykoøenil. 13 Nechtìl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb dìvkou svou v rozepøi jejich se mnou? 14 Nebo co bych èinil, kdyby povstal Bùh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpovìdìl jemu? 15 Zdali ten, kterýž mne v bøiše uèinil, neuèinil i jeho? A nesformoval nás hned v životì jeden a týž? 16 Odepøel-li jsem žádosti nuzných, a oèi vdovy jestliže jsem kormoutil? 17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní? 18 Ponìvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdovì za vùdce. 19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatù, a nuzný že by nemìl odìvu? 20 Nedobroøeèila-li mi bedra jeho, že rounem beranù mých se zahøel? 21 Opøáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bránì vidìl pomoc svou: 22 Lopatka má od svých plecí nechꜜ odpadne, a ruka má z kloubu svého aꜜ se vylomí. 23 Nebo jsem se bál, aby mne Bùh nesetøel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl. 24 Skládal-li jsem v zlatì nadìji svou, aneb hrudì zlata øíkal-li jsem: Doufání mé? 25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? 26 Hledìl-li jsem na svìtlost slunce svítícího, a na mìsíc spanile chodící, 27 Tak že by se tajnì dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? 28 I toꜜ by byla nepravost odsudku hodná; neboꜜ bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. 29 Radoval-li jsem se z neštìstí toho, kterýž mne nenávidìl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? 30 Nedopustilꜜ jsem zajisté høešiti ani ústùm svým, abych zloøeèení žádal duši jeho. 31 Jestliže neøíkala èeládka má: Ó by nám dal nìkdo masa toho; nemùžeme se ani najísti? 32 Nebo vnì nenocoval host, dvéøe své pocestnému otvíral jsem. 33 Pøikrýval-li jsem jako jiní lidé pøestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? 34 A aè bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanìní rodù dìsilo mne; protož jsem mlèel, nevycházeje ani ze dveøí. 35 Ó bych mìl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoꜜ jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpùrce mùj. 36 Víꜜ Bùh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotoèil-li bych ji sobì místo koruny. 37 Poèet krokù svých oznámil bych jemu, jako kníže pøiblížil bych se k nìmu. 38 Jestliže proti mnì zemì má volala, tolikéž i záhonové její plakali, 39 Jídal-li jsem úrody její bez penìz, a duši držitelù jejich pøivodil-li jsem k vzdychání: 40 Místo pšenice nechꜜ vzejde trní, a místo jeèmene koukol. 41 Skonávají se slova Jobova.