4
I mrzelo to Jonáše velmi, a rozpálen byl hnìv jeho. Proèež modlil se Hospodinu a øekl: Prosím, Hospodine, zdaliž jsem toho neøekl, když jsem ještì byl v zemi své? Protož jsem pospíšil uteci do Tarsu; nebo jsem vìdìl, že jsi ty Bùh milostivý a lítostivý, dlouhoèekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituješ zlého. Nyní tedy, ó Hospodine, vezmi, prosím, duši mou ode mne; nebo lépe jest mi umøíti nežli živu býti. I øekl Hospodin: Jest-liž to dobøe, že tak horlíš? Nebo vyšel byl Jonáš z mìsta, a sedìl na východ proti mìstu, a udìlav sobì tu boudu, sedìl pod ní v stínu, ažby vidìl, co se bude díti s tím mìstem. Pøistrojil pak byl Hospodin Bùh bøeètan, kterýž vyrostl nad Jonáše, aby zastìòoval hlavu jeho, a chránil ho pøed horkem. I radoval se Jonáš z toho bøeètanu radostí velikou. V tom nazejtøí v svitání nastrojil Bùh èerva, kterýž ranil ten bøeètan, tak že uschl. I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil Bùh vítr východní žhoucí, a bilo slunce na hlavu Jonášovu, tak že umdléval, a žádal sobì, aby umøel, øka: Lépeꜜ mi jest umøíti nežli živu býti. I øekl Bùh Jonášovi: Jest-liž to dobøe, že se tak hnìváš pro ten bøeètan? Kterýžto øekl: An dobøe jest, že se hnìvám až na smrt. 10 Jemuž øekl Hospodin: Ty lituješ toho bøeètanu, o nìmž jsi nepracoval, aniž jsi ho k zrostu pøivedl, kterýž za jednu noc zrostl, a jedné noci zahynul, 11 A já abych nelitoval Ninive mìsta tak velikého, v nìmž jest více nežli sto a dvadceti tisíc lidí, kteøíž neznají rozdílu mezi pravicí svou a levicí svou, a dobytka mnoho?