5
Tedy pøeplavili se pøes moøe do krajiny Gadarenských. A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal èlovìk z hrobù, maje ducha neèistého. Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo již mohl øetìzy svázati, Nebo èasto jsa pouty a øetìzy okován, polámal øetìzy a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti. A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, køièe a tepa se kamením. Uzøev pak Ježíše zdaleka, bìžel a poklonil se jemu, A køièe hlasem velikým, øekl: Co jest tobì do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tì skrze Boha, abys mne netrápil. (Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu neèistý, z èlovìka tohoto.) I otázal se ho: Jakꜜ øíkají? A on odpovídaje, øekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho. 10 I prosil ho velmi, aby jich nevyhánìl z té krajiny. 11 Bylo pak tu pøi horách stádo vepøù veliké pasoucích se. 12 I prosili ho všickni ti ïáblové, økouce: Pusꜜ nás do vepøù, aꜜ do nich vejdeme. 13 I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové neèistí, vešli do vepøù. I bìželo to stádo s vrchu dolù do moøe, (a bylo jich ke dvìma tisícùm,) i ztonuli v moøi. 14 Ti pak, kteøíž ty vepøe pásli, utekli a oznámili to v mìstì i ve vsech. I vyšli lidé, aby vidìli, co je se to stalo. 15 I pøišli k Ježíšovi, a uzøeli toho, kterýž byl trápen od ïábelství, an sedí, odín jsa a maje zdravý rozum, toho totiž, kterýž mìl tmu ïáblù. I báli se. 16 A kteøíž to vidìli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž mìl ïábelství, i o vepøích. 17 Tedy poèali ho prositi, aby odšel z krajin jejich. 18 A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen byl od ïábelství, aby byl s ním. 19 Ježíš pak nedopustil mu, ale øekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvìstuj jim, kterak jest veliké vìci uèinil tobì Hospodin, a slitoval se nad tebou. 20 I odšel, a poèal ohlašovati v krajinì Desíti mìst, kterak veliké vìci uèinil mu Ježíš. I divili se všickni. 21 A když se pøeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k nìmu zástup mnohý. A on byl u moøe. 22 A aj, pøišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzøev jej, padl k nohám jeho, 23 A velmi ho prosil, øka: Dcerka má skonává. Prosím, pojï, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeꜜ živa. 24 I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej. 25 (Tedy žena jedna, kteráž tok krve mìla dvanácte let, 26 A mnoho byla trápena od mnohých lékaøù, a vynaložila všecken statek svùj, a nic jí bylo neprospìlo, ale vždy se hùøe mìla, 27 Uslyšavši o Ježíšovi, pøišla v zástupu pozadu, a dotkla se roucha jeho. 28 Neb øekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu. 29 A hned pøestal jest krvotok její, a pocítila na tìle, že by uzdravena byla od neduhu svého. 30 A hned Ježíš poznav sám v sobì, že jest moc vyšla z nìho k uzdravení, obrátiv se v zástupu, øekl: Kdo se dotekl roucha mého? 31 I øekli mu uèedlníci jeho: Vidíš, že tì zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl? 32 I hledìl vùkol, aby ji uzøel, která jest to uèinila. 33 Ta pak žena s bázní a s tøesením, vìduci, co se stalo pøi ní, pøistoupila a padla pøed ním, a povìdìla mu všecku pravdu. 34 On pak øekl jí: Dcero, víra tvá tì uzdravila, jdiž u pokoji, a buï zproštìna od trápení svého.) 35 A když on ještì mluvil, pøišli nìkteøí z domu knížete školy, økouce: Dcera tvá umøela, proè již zamìstknáváš Mistra? 36 Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, øekl knížeti školy: Neboj se, toliko vìø. 37 I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu. 38 I pøišel do domu knížete školy, a vidìl tam hluk, ano plaèí a kvílí velmi. 39 I všed tam, øekl jim: Co se bouøíte a plaèete? Neumøelaꜜ jest dìveèka, ale spí. 40 I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku dìveèky, a ty, kteøíž s ním byli, i všel tam, kdež dìveèka ležela. 41 A vzav ruku dìveèky, øekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Dìveèko, (tobìꜜ pravím,) vstaò. 42 A hned vstala dìveèka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zdìsili se divením pøevelikým. 43 A pøikázal jim pilnì, aby žádný o tom nezvìdìl. I rozkázal jí dáti jísti.