9
I pravil jim: Amen pravím vám, žeꜜ jsou nìkteøí z stojících tuto, kteøíž neokusí smrti, až i uzøí království Boží pøicházející v moci. A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana, i uvedl je na horu vysokou soukromí samy, a promìnil se pøed nimi. A uèinìno jest roucho jeho stkvoucí a bílé velmi jako sníh, ješto tak bílého žádný bìliè na zemi uèiniti nemùže. I uzøeli Eliáše s Mojžíšem, ani s Ježíšem mluví. A odpovìdìv Petr, øekl k Ježíšovi: Mistøe, dobréꜜ jest nám tuto býti. Protož udìlejme tøi stánky, tobì jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden. Nebo nevìdìl, co mluví; byli zajisté pøestrašeni. I stal se oblak zastìòující je, a pøišel hlas z oblaku, økoucí: Tentoꜜ jest ten Syn mùj milý, jeho poslouchejte. A hned obezøevše se, žádného víc nevidìli než samého Ježíše s sebou. A když sstupovali s hory, pøikázal jim, aby toho žádnému nevypravovali, co vidìli, než až Syn èlovìka z mrtvých vstane. 10 I zachovali tu vìc u sebe, tížíce mezi sebou, co by to bylo z mrtvých vstáti? 11 I otázali se ho, økouce: Což pak zákoníci praví, že Eliáš musí pøijíti prve? 12 On pak odpovìdìv, øekl jim: Eliáš pøijda nejprve, napraví všecky vìci, a jakož psáno jest o Synu èlovìka, že má mnoho trpìti a za nic položen býti. 13 Ale pravím vám, že Eliáš již pøišel, a uèinili mu, což jsou chtìli, jakož psáno jest o nìm. 14 Tedy pøišed k uèedlníkùm, uzøel zástup veliký okolo nich a zákoníky, an se hádají s nimi. 15 A hned všecken zástup uzøev jej, ulekli se; a sbìhše se, pøivítali ho. 16 I otázal se zákoníkù: Co se hádáte spolu? 17 A odpovídaje jeden z zástupu, øekl: Mistøe, pøivedl jsem syna svého k tobì, kterýž má ducha nìmého. 18 Ten kdyžkoli jej pochopí, lomcuje jím, a on se sliní, a škøipí zubami, a svadne. I øekl jsem uèedlníkùm tvým, aby jej vyvrhli, a nemohli. 19 A on odpovídaje jemu, øekl: Ó národe nevìrný! Ale dokudž s vámi budu? A dokudž vás trpìti budu? Pøiveïte jej ke mnì. 20 I pøivedli ho k nìmu. A jakž jej uzøel, hned jím duch lomcoval; a padna na zemi, válel se a slinil. 21 I otázal se otce jeho: Dávno-li se jemu to stalo? A on øekl: Hned od dìtinství. 22 A èasto jím metal i na oheò i do vody, aby jej zahubil. Ale mùžeš-li co, spomoz nám, slituje se nad námi. 23 A Ježíš øekl jemu: Mùžeš-li tomu vìøiti; všeckoꜜ jest možné vìøícímu. 24 A ihned zvolav otec mládence toho s slzami, øekl: Vìøím, Pane, spomoz nedovìøe mé. 25 Uzøev pak Ježíš, že se zástup sbíhá, pøimluvil duchu tomu neèistému, øka jemu: Hluchý a nìmý duše, já tobì pøikazuji, vyjdi z nìho, a nevcházej více do nìho. 26 Tedy køièe a velmi jím lomcuje, vyšel z nìho. I uèinìn jest èlovìk ten jako mrtvý, takže mnozí pravili, že umøel. 27 Ale Ježíš ujav jej za ruku, pozdvihl ho, a on vstal. 28 A když všel do domu, uèedlníci jeho otázali ho soukromí: Proèež jsme my ho nemohli vyvrci? 29 I øekl jim: Toto pokolení nijakž nemùž vyhnáno býti, jediné modlitbou a postem. 30 A jdouce odtud, šli skrze Galilei, a nechtìl, aby kdo o tom vìdìl. 31 Nebo uèil uèedlníky své a pravil jim: Že Syn èlovìka dán bude v ruce lidské, a zamordujíꜜ jej, ale zamordován jsa, tøetí den z mrtvých vstane. 32 Oni pak nesrozumìli tomu povìdìní, a ostýchali se ho otázati. 33 I pøišel do Kafarnaum, a v domì byv, otázal se jich: Co jste na cestì mezi sebou rozjímali? 34 A oni mlèeli. Nebo hádali se byli na cestì mezi sebou, kdo by z nich byl vìtší. 35 A posadiv se, zavolal dvanácti, a dí jim: Chce-li kdo první býti, budeꜜ všech nejposlednìjší a všech služebník. 36 A vzav pacholátko, postavil je uprostøed nich, a vzav je na lokty své, øekl jim: 37 Kdož by koli jedno z takových dítek pøijal ve jménu mém, mneꜜ pøijímá; a kdož by mne koli pøijal, ne mneꜜ pøijímá, ale toho, kterýž mne poslal. 38 I odpovìdìl mu Jan, øka: Mistøe, vidìli jsme tam jednoho, an ve jménu tvém ïábly vymítá, kterýž nechodí s námi; i bránili jsme mu, protože s námi nechodí. 39 Ježíš pak øekl: Nebraòtež mu. Nebꜜ není žádného, kterýž by divy èinil ve jménu mém, aꜜ by mohl snadnì zle mluviti o mnì. 40 Nebo kdož není proti nám, s námiꜜ jest. 41 Kdož by koli zajisté dal vám píti èíši vody ve jménu mém, protože jste Kristovi, amen pravím vám, neztratíꜜ nikoli odplaty své. 42 A kdožꜜ by koli pohoršil jednoho z tìchto malièkých, vìøících ve mne, mnohem by lépe mu bylo, aby byl zavìšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moøe. 43 A horšila-li by tì ruka tvá, utni ji. Lépeꜜ jest tobì bezrukému vjíti do života, radìji nežli obì ruce majícímu jíti do pekla, v oheò neuhasitelný, 44 Kdež èerv jejich neumírá a oheò nehasne. 45 A pakli noha tvá horšila by tì, utniž ji. Lépeꜜ jest tobì kulhavému vjíti do života, nežli obì noze majícímu uvrženu býti do pekla, v oheò neuhasitelný, 46 Kdežto èerv jejich neumírá a oheò nehasne. 47 Pakli by tì oko tvé horšilo, vylup je. Lépeꜜ jest tobì jednookému vjíti do království Božího, nežli obì oèi majícímu uvrženu býti do ohnì pekelného, 48 Kdežto èerv jejich neumírá a oheò nehasne. 49 Nebo každý èlovìk ohnìm bude solen, a všeliká obìt solí bude osolena. 50 Dobráꜜ jest sùl. Pakli sùl bude neslaná, èím ji osolíte? Mìjte sùl v sobì sami, a pokoj mìjte mezi sebou.