1 Pøednímu kantoru k nízkému zpìvu, žalm Davidùv. 2 Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli vìrní z synù lidských. 3 Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého øeèi vynášejí. 4 Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný, 5 Kteøíž øíkají: Jazykem svým pøemùžeme, mámeꜜ ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším? 6 Pro zhoubu chudých, pro úpìní nuzných jižꜜ povstanu, praví Hospodin, v bezpeènosti postavím toho, na nìjž poleèeno bylo. 7 Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti èisté, jako støíbro v hlinìné peci pøehnané a sedmkrát zprubované. 8 Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostøíhati každého od národu tohoto až na vìky. 9 Vùkol a vùkol bezbožní se protulují, když takoví nièemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.