17
Modlitba Davidova. Vyslyš, Hospodine, spravedlnost, a pozoruj volání mého; nakloò uší k modlitbì mé, kteráž jest beze vší rtù ošemetnosti. Od tváøi tvé vyjdiž soud mùj, oèi tvé nechaꜜ patøí na upøímnost. Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohnìm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepøedstihá úst mých. Z strany pak skutkù lidských, já podlé slova rtù tvých vystøíhal jsem se stezky zhoubce. Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé. Já volám k tobì, nebo vyslýcháš mne, ó Bože silný; nakloò ke mnì ucha svého, a slyš øeè mou. Prokaž milosrdenství svá, nadìji majících ochránce pøed tìmi, kteøíž povstávají proti pravici tvé. Ostøíhej mne jako zøítelnice oka, v stínu køídel svých skrej mne, Od tváøi bezbožných tìch, kteøíž mne hubí, od nepøátel mých úhlavních obklièujících mne, 10 Kteøíž tukem svým zarostli, mluví pyšnì ústy svými. 11 Jižꜜ i kroky naše pøedstihají, oèi své obrácené mají, aby nás porazili na zem. 12 Každý z nich podoben jest lvu žádostivému loupeže, a lvíèeti sedícímu v skrýši. 13 Povstaniž, Hospodine, pøedejdi tváøi jeho, sehni jej, a vytrhni duši mou od bezbožníka meèem svým, 14 Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí svìtských, jichžto oddíl jest v tomto životì, a jejichž bøicho ty z špižírny své naplòuješ. Èímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatkù zanechávají malièkým svým. 15 Já pak v spravedlnosti spatøovati budu tváø tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.