1 Pøednímu z kantorù, služebníka Hospodinova Davida. 2 Pøevrácenost bezbožníka pojišꜜuje u vnitønosti srdce mého, že není žádné báznì Boží pøed oèima jeho. 3 Nebo mu ona pochlebuje pøed oèima jeho, aby vykonal nepravost svou až do zošklivení. 4 Slova úst jeho jsou nepravá a lstivá, pøestal srozumívati, aby dobøe èinil. 5 Nepravost smýšlí i na ložci svém, ustavuje se na cestì nedobré, zlého se nevaruje. 6 Hospodine, až do nebes milosrdenství tvé, pravda tvá až do nejvyšších oblakù. 7 Spravedlnost tvá jako nejvyšší hory, soudové tvoji jako hlubokost nesmírná; lidi i hovada sám zachováváš, Hospodine. 8 Jak pøevelmi drahé jest milosrdenství tvé, Bože, a protož synové lidští v stínu køídel tvých doufají. 9 Tuèností domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je. 10 Nebo u tebe jest studnice života, a v svìtle tvém svìtlo vidíme. 11 Rozprostøi milosrdenství své na ty, kteøíž tebe znají, a spravedlnost tvou na upøímé srdcem. 12 Nechažꜜ nedotírá na mne noha pyšných, a ruka bezbožníkù aꜜ mne nezavozuje. 13 Tam, kdež padají èinitelé nepravosti, poraženi bývají, a nemohou povstati.