39
Pøednímu zpìváku Jedutunovi, žalm Davidùv. Øekl jsem: Ostøíhati budu cest svých, abych nezhøešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník pøede mnou. Mlèením byl jsem k nìmému podobný, umlèel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouøena jest. Hoøelo ve mnì srdce mé, roznícen jest oheò v pøemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, øka: Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odmìøení dnù mých jaké jest, abych vìdìl, jak dlouho trvati mám. Aj, na dlaò odmìøil jsi mi dnù, a vìk mùj jest jako nic pøed tebou, a jistì žeꜜ není než pouhá marnost každý èlovìk, jakkoli pevnì stojící. Sélah. Jistì tak pomíjí èlovìk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažïuje, a neví, kdo to pobéøe. Naèež bych tedy nyní oèekával, Pane? Oèekávání mé jest na tebe. A protož ode všech pøestoupení mých vysvoboï mne, za posmìch bláznu nevystavuj mne. 10 Onìmìl jsem, a neotevøel úst svých, proto že jsi ty uèinil to. 11 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem. 12 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš èlovìka, hned jako mol k zetlení pøivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký èlovìk. Sélah. 13 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé pøijmi v uši své; neodmlèujž se kvílení mému, nebo jsem pøíchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji. 14 Ponechej mne, aꜜ se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.