42
Pøednímu zpìváku z synù Chóre, žalm vyuèující. Jakož jelen øve, dychtì po tekutých vodách, tak duše má øve k tobì, ó Bože. Žízní duše má Boha, Boha živého, a øíká: Skoro-liž pùjdu, a ukáži se pøed oblíèejem Božím? Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi øíkají každého dne: Kdež jest Bùh tvùj? Na to když se rozpomínám, témìø duši svou sám v sobì vylévám, že jsem chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkèinìním v zástupu plésajících. Proè jsi smutná, duše má, a proè se kormoutíš? Poseèkej na Boha, neboꜜ ještì vyznávati jej budu, i hojné spasení tváøi jeho. Mùj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tì rozpomínám v krajinì Jordánské a Hermonské, na hoøe Mitsar. Propast propasti se ozývá k hluèení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnìní tvá na mne se svalila. Vìøím však, žeꜜ mi udìlí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnièka jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého. 10 Dím k Bohu silnému, skále své: Proèež jsi zapomenul se nade mnou? Proè pro ssoužení od nepøítele v smutku mám choditi? 11 Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepøátelé moji, øíkajíce mi každého dne: Kdež jest Bùh tvùj? 12 Proè jsi smutná, duše má, a proè se kormoutíš ve mnì? Poseèkej na Boha, neboꜜ ještì vyznávati jej budu; onꜜ jest hojné spasení tváøi mé a Bùh mùj.