64
Pøednímu z kantorù, žalm Davidùv. Slyš, ó Bože, hlas mùj, když naøíkám, pøed hrùzou nepøítele ostøíhej života mého. Skrej mne pøed úklady zlostníkù, pøed zbouøením tìch, kteøíž páší nepravost, Kteøíž naostøili jako meè jazyk svùj, namìøili støelu svou, øeè pøehoøkou. Aby støíleli z skrýší na upøímého; nenadále naò vystøelují, aniž se koho bojí. Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a øíkají: Kdo je spatøí? Vyhledávají snažnì nešlechetnosti, hyneme od ran pøelstivých; takꜜ vnitønost a srdce èlovìka hluboké jest. Ale jakž Bùh vystøelí na nì prudkou støelu, poraženi budou. A ku pádu je pøivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je vidìl. 10 I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho pøíèinu dadí. 11 Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v nìm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteøíž jsou upøímého srdce.