144
Davidùv. Požehnaný Hospodin skála má, kterýž uèí ruce mé boji, a prsty mé bitvì. Milosrdenství mé a hrad mùj, útoèištì mé, vysvoboditel mùj, a štít mùj, protož v nìhoꜜ já doufám; onꜜ mi podmaòuje lidi. Hospodine, co jest èlovìk, že se znáš k nìmu, a syn èlovìka, že ho sobì tak vážíš? Èlovìk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející. Hospodine, nakloò svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouøiti se budou. Sešli hromobití a rozptyl je, vypusꜜ støely své a poraz je. Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvoboï mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemcù. Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá. Bože, píseò novou zpívati budu tobì na loutnì, a na desíti strunách žalmy tobì prozpìvovati, 10 Dávajícímu vítìzství králùm, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od meèe vražedlného. 11 Vysvoboï mne, a vytrhni mne z ruky cizozemcù, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá. 12 Aby synové naši byli jako štípkové zdárnì rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu. 13 Špižírny naše plné aꜜ vydávají všelijaké potravy; dobytek náš aꜜ rodí na tisíce, a na deset tisícù v stájích našich. 14 Volové naši aꜜ jsou vytylí; aꜜ není vpádu ani zajetí, ani naøíkání na ulicích našich. 15 Blahoslavený lid, jemuž se tak dìje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.