10
Vidìl jsem jiného andìla silného, sstupujícího s nebe, odìného oblakem, a duha na hlavì jeho byla, a tváø jeho jako slunce, a nohy jeho jako sloupové ohniví. A v ruce své mìl knížky otevøené. I postavil nohu svou pravou na moøi a levou na zemi. A volal hlasem velikým, jako by lev øval. A když dokonal volání, mluvilo sedm hromù hlasy své. A když odmluvilo sedm hromù hlasy své, byl bych to psal. Ale slyšel jsem hlas s nebe økoucí ke mnì: Zapeèeꜜ to, co mluvilo sedm hromù, než nepiš toho. Tedy andìl, kteréhož jsem vidìl stojícího na moøi a na zemi, pozdvihl ruky své k nebi, A pøisáhl skrze živého na vìky vìkù, kterýž stvoøil nebe i to, což v nìm jest, a zemi i to, což na ní jest, a moøe i to, což v nìm jest, že již více èasu nebude. Ale ve dnech hlasu sedmého andìla, když bude troubiti, dokonánoꜜ bude tajemství Boží, jakož zvìstoval služebníkùm svým prorokùm. A ten hlas, kterýž jsem byl slyšel s nebe, opìt mluvil se mnou a øekl: Jdi, a vezmi ty knížky otevøené z ruky andìla, stojícího na moøi a na zemi. I šel jsem k andìlu, a øekl jsem jemu: Dej mi ty knížky. I øekl mi: Vezmi, a požøi je, a uèiníꜜ hoøkost v bøiše tvém, ale v ústech tvých budouꜜ sladké jako med. 10 I vzal jsem knížky z ruky andìla, a požøel jsem je. I byly v ústech mých sladké jako med, ale když jsem je požøel, hoøko mi bylo v bøiše mém. 11 I dí mi: Musíš opìt prorokovati lidem, a národùm, a jazykùm, i králùm mnohým.