3
Tedy øekl mi: Synu èlovìèí, což pøed tebou jest, snìz, snìz knihu tuto, a jdi, mluv k domu Izraelskému. I otevøel jsem ústa svá, a dal mi snísti knihu tu, Øka ke mnì: Synu èlovìèí, nakrm bøicho své, a støeva svá naplò knihou touto, kteroužꜜ dávám. I snìdl jsem, a byla v ústech mých jako med sladká. Za tím øekl mi: Synu èlovìèí, jdiž k domu Izraelskému, a mluv k nim slovy mými. Nebo nebudeš poslán k lidu hluboké øeèi a nesnadného jazyka, ale k domu Izraelskému. Ne k národùm mnohým hluboké øeèi a nesnadného jazyka, jejichž bys slovùm nerozumìl, ješto, kdybych tì k nim poslal, uposlechli by tebe. Ale dùm Izraelský nebudou tì chtíti poslouchati, ponìvadž nechtí poslouchati mne; nebo všecken dùm Izraelský jest tvrdoèelný a zatvrdilého srdce. Ale uèinil jsem tváø tvou tvrdou proti tváøi jejich, a èelo tvé tvrdé proti èelu jejich. Jako kámen pøetvrdý, pevnìjší než skálu uèinil jsem èelo tvé; nebojž se jich, aniž se strachuj tváøi jejich, proto že dùm zpurný jsou. 10 I øekl ke mnì: Synu èlovìèí, všecka slova má, kterážꜜ mluviti budu, pøijmi v srdce své, a ušima svýma slyš. 11 A jdi k zajatým, k synùm lidu svého, a mluv k nim, a rci jim: Takto praví Panovník Hospodin, již oni slyšte neb nechte. 12 Tehdy odnesl mne Duch, a slyšel jsem za sebou hlas hømotu velikého: Požehnaná sláva Hospodinova z místa svého. 13 A hlas køídel tìch zvíøat, kteráž se vespolek dotýkala, a hlas kol naproti nim, a hlas hømotu velikého. 14 Duch pak odnesl mne, a vzal mne, a odšel jsem truchliv, v hnìvì ducha svého, ale ruka Hospodinova nade mnou silnìjší byla. 15 I pøišel jsem k zajatým do Telabib, bydlícím pøi øece Chebar, a sedìl jsem, kdež oni bydlili. Sedìl jsem, pravím, sedm dní u prostøed nich s užasnutím. 16 I stalo se po dokonání sedmi dnù, že se stalo slovo Hospodinovo ke mnì, økoucí: 17 Synu èlovìèí, strážným jsem tì postavil nad domem Izraelským, abys slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne. 18 Když bych já øekl bezbožnému: Smrtí umøeš, a nenapomenul bys ho, ani nemluvil, abys ho odvedl od cesty jeho bezbožné, proto abys ho pøi životu zachoval: ten bezbožný pro nepravost svou umøe, ale krve jeho z ruky tvé vyhledám. 19 Paklibys ty napomenul bezbožného, a neodvrátil by se od bezbožnosti své, a od cesty své bezbožné, onꜜ pro nepravost svou umøe, ale ty duši svou vysvobodíš. 20 Odvrátil-li by se pak spravedlivý od spravedlnosti své, a èinil by nepravost, a já bych položil urážku pøed nìj, a tak by umøel, ty pak bys ho nenapomenul: pro høíchꜜ svùj umøe, aniž na pamìt pøijde která spravedlnost jeho, kterouž èinil, ale krve jeho z ruky tvé vyhledám. 21 Pakli bys ty napomenul spravedlivého, aby nehøešil spravedlivý, a on by nehøešil, jistì že bude živ; nebo napomenut byl. Ty také duši svou vysvobodíš. 22 I byla tam nade mnou ruka Hospodinova, kterýžto øekl mi: Vstaò, jdi do tohoto údolí, a tam mluviti budu s tebou. 23 A tak vstav, šel jsem do toho údolí, a aj, sláva Hospodinova stála tam, jako sláva, kterouž jsem vidìl u øeky Chebar. I padl jsem na tváø svou. 24 Tehdy vstoupil do mne Duch, a postaviv mne na nohy, mluvil ke mnì, a øekl mi: Jdiž, zavøi se v domì svém. 25 Nebo na tì, synu èlovìèí, aj, dadí na tì provazy, a sváží tì jimi, a nebudeš moci vyjíti mezi nì. 26 A já uèiním, aby jazyk tvùj pøilnul k dásním tvým, a abys onìmìl, a nebyl jim mužem domlouvajícím, protože dùm zpurný jsou. 27 Ale když mluviti budu s tebou, otevru ústa tvá, a díš jim: Takto praví Panovník Hospodin: Kdo slyšeti chce, nechꜜ slyší, a kdo nechce, nechꜜ nechá, že dùm zpurný jsou.