14
Slovo, kteréž se stalo k Jeremiášovi o suchu. Kvíliti bude zemì Judská, a brány její zemdlejí, smutek ponesou na zemi, a naøíkání Jeruzaléma vzejde. Také nejznamenitìjší z nich rozsílati budou i nejšpatnìjší své pro vodu. Pøijdouce k èisternám, a nenaleznouce vody, navrátí se s nádobami svými prázdnými, hanbíce a stydíce se; protož pøikryjí hlavu svou. I oráèi stydíce se, pøikryjí hlavu svou pøíèinou zemì vyprahlé, proto že deštì nebude na zemi. Anobrž i laò na poli, což porodí, opustí; nebo mladistvé trávy nebude. A divocí oslové stojíce na vysokých místech, hltati budou vítr jako draci; pøehledí se oèi jejich, nebo nebude žádné trávy. Ó Hospodine, ponìvadž nepravosti naše svìdèí proti nám, slituj se pro jméno své. Nebo mnohá jsou odvrácení naše, tobìꜜ jsme zhøešili. Ó nadìje Izraelova, vysvoboditeli jeho v èas ssoužení, proè býti máš jako pøíchozí v této zemi, a jako pocestný stavující se na noclehu? Proè se ukazuješ jako muž ustalý, jako silný, kterýž nemùže vysvoboditi? Všaks ty u prostøed nás, Hospodine, a jméno tvé nad námi vzýváno jest; neopouštìjž nás. 10 Takto praví Hospodin o lidu tomto: Tak milují toulky, noh svých nezdržují, až Hospodin nemá v nich líbosti, a nyní zpomíná nepravost jejich, a navštìvuje høíchy jejich. 11 Potom øekl ke mnì Hospodin: Nemodl se za lid tento k dobrému. 12 Když se postiti budou, já nikoli nevyslyším volání jejich, a když obìtovati budou obìt zápalnou a suchou, já nikoli neoblíbím sobì tìch vìcí, ale meèem a hladem a morem já do konce zhubím je. 13 Tedy øekl jsem: Ach, Panovníèe Hospodine, aj, tito proroci øíkají jim: Neuzøíte meèe, a hlad nepøijde na vás, ale pokoj pravý dám vám na místì tomto. 14 I øekl Hospodin ke mnì: Lež prorokují ti proroci ve jménu mém. Neposlalꜜ jsem jich, aniž jsem pøikázal jim, anobrž aniž jsem mluvil k nim. Vidìní lživé a hádání, a marné vìci i lest srdce svého oni prorokují vám. 15 Protož takto praví Hospodin o prorocích, kteøíž prorokují ve jménu mém, ješto jsem já jich neposlal, a kteøíž øíkají: Meèe ani hladu nebude v zemi této: Meèem a hladem i ti sami proroci zhynou. 16 Lid pak ten, jemuž oni prorokují, rozmetán bude po ulicích Jeruzalémských hladem a meèem, aniž bude, kdo by je pochovával, je, manželky jejich, a syny jejich, a dcery jejich. Tak vyleji na nì nešlechetnost jejich. 17 Protož rciž jim slovo toto: Z oèí mých tekou slzy dnem i nocí bez pøestání; nebo potøína bude velmi velice panna dcera lidu mého ranou náramnì bolestnou. 18 Vyjdu-li na pole, aj, tam zbití meèem; pakli vejdu do mìsta, aj, tam nemocní hladem. Nebo jakož prorok tak knìz obcházejíce, kupèí zemí, a lidé toho neznají. 19 Zdaliž do konce zamítáš Judu? Zdali Sion oškliví sobì duše tvá? Proè nás biješ, tak abychom již nebyli uzdraveni? Èekáme-li pokoje, a aj, nic dobrého pakli èasu uzdravení, a aj, hrùza. 20 Poznávámeꜜ, Hospodine, bezbožnost svou i nepravost otcù svých, že jsme høešili proti tobì. 21 Nezamítejž pro jméno své, nezlehèuj stolice slávy své; rozpomeò se, neruš smlouvy své s námi. 22 Zdaliž jsou mezi marnostmi pohanskými ti, kteøíž by déšꜜ dávali? A zdaliž nebesa dávají pøívaly? Zdaliž ty nejsi sám, Hospodine, Bùh náš? Protož na tebeꜜ oèekáváme, nebo ty pùsobíš všecko to.